MŮJ PŘÍBĚH

Dnes jsem sebejistá žena. Věřím si, svým pocitům, nebojím se ozvat, když se mi něco nelíbí nebo se mě to dotýká. Naučila jsem se odmítat to, co je mi nepříjemné a co vnímám jako nátlak. Nastavila jsem si své hranice, vytvořila si svůj tzv. osobní prostor a rozhoduji se, koho do něj vpustím či nikoliv.
 
Naučila jsem se také neodsuzovat jednání druhých, našla jsem porozumění v jejich chování, protože si teď již plně uvědomuji, že každý má svůj životní příběh. A možná právě díky tomu se tak i chová, že ho nějaká zkušenost nebo návyk k tomu dovedli. To ale neznamená, že vždy se vším musím souhlasit a nechat si díky tomu i líbit věci, které bych jinak nedovolila.
 
Po dlouhé době jsem si uvědomila, co mi dobíjí baterky a co mi je vlastně vždy už od dětství dobíjelo, ale já na to tak nějak v dospěláckém hektickém životě zapomněla. A naopak, co mi je také vybíjí rychleji a tomu se snažím vyhýbat.
Díky tomu jsem nyní šťastnější, klidnější, odpočatější, mám více energie a času pro svoji rodinu.

Dnes už přijímám každý den takový, jaký přijde. A netrápím se otázkami: „Proč se to děje zrovna mě?“, „Jsem opravdu tak neschopná?“ nebo „Co dělám špatně?“.
 
Také už vím, že se mohu zařadit mezi vysoce citlivé lidi. Že mé nálady, pocity, vjemy jsou naprosto v pořádku. Umím s tím mnohem lépe pracovat, a dokonce jsem našla v tom i pozitiva 🙂
 
Cítím se svobodnější, žiji život, můj život. V souladu se mnou, mými vnitřními pocity. Věřím si, důvěřuji svému vnitřnímu hlasu, intuici a vím, že když se něco nepovede, je to naprosto v pořádku. Protože mne to učí a posouvá dál.

Možná Vám to celé přijde spíš jako sen než skutečnost, ale věřte, že není tomu tak dávno, co jsem byla úplně jiný člověk a žila úplně jiný život.

Neuměla jsem se takhle vždy přijímat. Pracovat se sebou, svými pocity, náladami. Když se něco stalo, vznikl nějaký problém nebo hádka, věřila jsem, že já jsem ta špatná, že to je převážně moje chyba. Myslela jsem si, že mne nikdo nedokáže pochopit.

A tak jsem se postupně uzavírala sama do sebe a žila jen fádní život ze dne na den a těšila se na víkend, abych ho mohla prospat.

Neustále jsem se snažila něco dokázat jak v pracovním, tak i osobním životě, aby už konečně mi všichni věřili, že nejsem ta neschopná, že přeci jen něco umím. Čekala jsem na pochvaly, na to až si někdo mé snahy všimne, jen abych věděla, že aspoň něco dělám správně a smysluplně.

Stal se ze mě vystresovaný, frustrovaný, unavený člověk, který vlastně není nikdy spokojen a pořád se za něčím honí.

Ale jednoho dne,

jsem se rozhodla nebýt tou obětí dnešního světa. Nepatřit mezi ty lidi, kteří se jenom honí za penězi, aby mohli umořit své dluhy a za celý svůj život ani neobjevili svůj talent nebo co je dělá šťastnými.

Chtěla jsem s tím něco udělat, změnit to. Žít svůj život.

Znamení, že bych měla něco změnit, mi přicházela už delší dobu, ale já je neviděla, nevnímala nebo si je nechtěla připustit.
Až později jsem si uvědomila, že jsem to vlastně věděla celou dobu, jen jsem to neuměla v sobě najít a zvědomit si to, pojmenovat. Velký podíl na tom měl i strach. Měla jsem velké obavy ze změn, z nejistot. Z výstupu z mé komfortní stereotypní zóny.
 
To největší a nejjasnější znamení přišlo, když jsem si uvědomila, že v práci, kterou jsem v podstatě několik let žila a byla i mým velkým koníčkem, se nikam neposouvám. Že se mohu pro ni doslova „rozkrájet“, a i tak to nepřinese nic navíc. Do toho jsem už byla mámou a věděla jsem, že mé priority jsou již jiné než za svobodna a bezdětná.
 
Jako by to bylo standardem, že se musím pro práci obětovat.
Obětovat svůj čas, osobní čas, večery, dny volna. A výsledkem toho byla jen křivda a nepochopení ze strany zaměstnavatele a já totálně vyčerpaná z práce, která mě sice bavila, ale zároveň i ničila a zejména mi brala můj čas s rodinou a moji malou dcerou.
 
Ano, dnes už vím, že jsem si vše mohla nastavit jinak. Že jsem si měla jasně vymezit své hranice a vykomunikovat své potřeby. Ale také vím, že se to mělo stát, protože jinak bych nebyla tam, kde jsem dnes 🙂

Odhodlala jsem se proto pro absolvování Školy koučů od Lenky Procházky (dříve Lenky Černé). Tam jsem se naučila více porozumět emocím a jak s nimi pracovat.
 
Studiem osobního rozvoje jsem se zabývala už od vysoké školy. Začínala jsem knížkami jako „Miluj svůj život“ od Louise Hay, „Tajemství“ od Rhoda Byrne nebo Celestínské proroctví.
 
Od té doby až k současnosti jsem prošla značný počet knih, materiálů, studií, pořadů, filmů a kurzů, které mi neskutečně pomohly, a hlavně mě někam posunuly! Začínala jsem věřit, že je změna možná.

Nejvíce mi však pomohla má koučka,

která mě naučila vše i prakticky dělat a všechno to, co vím, na sobě umět aplikovat.
Práce sama se sebou mne tak pohltila, že jsem si jednoho dne byla jista, že to všechno chci předávat dál. Pomáhat svými znalostmi a zkušenostmi. Protože vím, že to jde, že cesta je a nic není ztracené.

A tak jsem se rozhodla pro cestu stát se koučkou, mentorkou.

Předávat své zkušenosti lidem, kteří stejně jako já před lety, si nevěří, neumí si nastavit hranice, dobíjet si své baterky, brát se takoví jací jsou a vidět v tom pozitiva, bojí se změny nebo mají pocit, že nežijí život v souladu se sebou.
 
Dnes nabízím svým klientům individuální sezení, během kterého se zaměřuji na problematiku klienta, tedy s čím přichází.
Odhaluji různá nastavení, které si člověk v sobě nosí, mnohdy už od útlého dětství, a nevědomě tak podle toho jedná a řídí ho to.
Pomáhám mu uvědomovat si tyto vzorce a prozrazuji, jak s nimi lze pracovat a oslabovat je.