Ženská soudržnost – kam se ztratila a proč na ní záleží

Proč je někdy jednodušší být ledovou královnou než nabídnout ruku? Tuhle otázku jsem si položila po malé, ale bolestivé situaci na parkovišti…

Často slýcháme, že ženy by si měly být navzájem oporou. Že právě my mezi sebou dokážeme najít nejvíc pochopení, protože si procházíme podobnými situacemi – mateřstvím, únavou, starostmi i radostmi. Jenže realita někdy bolí. Nedávno jsem zažila moment, který mi ukázal pravý opak a přiměl mě zamyslet se, kam se vytrácí laskavost a vzájemná podpora.

Příběh z parkoviště

Zaparkovala jsem o ulici dál. U baráku sice stála dvě volná místa, ale jedno auto stálo tak nešikovně, že zabíralo obě. Nešlo to. Povzdychla jsem si – a šla.

V náručí jsem nesla svou mladší dceru, devět kilo čisté lásky, ale taky váhy, která se po pár krocích pronese. V druhé ruce jsem držela tašky, které se mi zařezávaly do prstů a snažila se nezapomenout ani na zbytek věcí z auta. Byla jsem zadýchaná, ruce bolely a v hlavě mi jelo jediné: „Proč lidé neumí zaparkovat normálně?“

Když jsem přicházela blíž, všimla jsem si, že v tom autě sedí žena. Postarší dáma, na místě spolujezdce, otevřené dveře. Takže to nebylo tak, že by majitel někde zmizel – seděla přímo přede mnou.

Zastavila jsem se u ní. Snažila jsem se nadechnout a i přes tu únavu a tíhu v rukách jsem se usmála.
„Promiňte,“ oslovila jsem ji. „Stojíte trochu nevhodně, zabíráte dvě parkovací místa. Já bych jinak mohla zaparkovat přímo vedle vás.“

Řekla jsem to klidně, slušně, v dobrém úmyslu. Čekala jsem aspoň malý záblesk porozumění – vždyť sama musela kdysi řešit podobné situace, když tahala děti, tašky, kočárky.

Jenže místo toho přišlo něco úplně jiného. Paní se na mě podívala, zvedla bradu a s ledovým klidem odsekla:
„No a co? To není můj problém. Mě to nezajímá.“

Na chvíli jsem oněměla. V ruce těžké dítě a v hlavě otázka: „To myslí vážně?“

Zkusila jsem ještě jednou, jemně, skoro prosebně:
„Víte, je to těžké… tahám se s malou v náručí, určitě si pamatujete, jaké to je.“

Ale odpovědí mi bylo jen odfrknutí. Něco zamumlala mezi zuby, aby mi dala jasně najevo, že má navrch.

Stála jsem tam chvíli jako opařená. Překvapilo mě, jak chladně a útočně dokáže někdo reagovat na slušnou, obyčejnou prosbu. A hlavně – že to byla žena. Žena, která přece ví, jaké to je.

Obranná reakce

Když jsem přišla domů, pořád jsem nad tou situací přemýšlela. Nedokázala jsem ji jen tak pustit z hlavy. Proč vlastně lidé tak často reagují obranně, i když o nic nejde? Proč je pro ně jednodušší odseknout, než projevit kousek vnímavosti?

Možná je to tím, že když nás někdo osloví – i slušně – máme pocit, že jsme napadeni. Hned zapneme obranný režim: „Musím se bránit, abych nevypadala slabě.“ Jenže místo toho, aby to chránilo, to většinou zraňuje – druhé i nás samotné.

A přiznám se, že mě to zamrzelo o to víc, že to nebyl cizí muž, ale žena. Žena, která sama někdy musela nosit děti, tahat tašky, být unavená, nevyspalá. Žena, která by mohla rozumět. Čekala bych empatii, možná i soucit – a místo toho přišla chladná stěna.

A tehdy jsem si uvědomila, jak moc nám chybí vzájemná podpora. Kam se vytratila ta ženská soudržnost, o které se tolik mluví? Proč místo pochopení přichází odmítnutí? Kde zůstala laskavost, ta jednoduchá lidská ochota vidět druhého, zastavit se a říct: „Rozumím ti, není to lehké.“

Vždyť právě my, ženy, bychom si měly být navzájem oporou. Kdo jiný nás pochopí lépe než někdo, kdo už stejnou cestou prošel?

Kde se ztrácí soudržnost

Ta situace mi ukázala něco, co vidím i jinde kolem sebe. Zvlášť mezi maminkami.

• Jsme často unavené, vyčerpané, jedeme na doraz – a přestože právě tehdy bychom potřebovaly podporu, ne vždy ji dostane.
• Naopak. Místo aby nám někdo ulehčil, někdy jako by ještě přiložil další kamínek na naši už tak těžkou nálož.

Možná to děláme nevědomky. Možná proto, že jsme samy unavené a podrážděné.
Ale o to víc mě napadá otázka: proč? Vždyť bychom si mohly navzájem tolik ulehčit život – a to i v úplných maličkostech.

Jak moc by se změnil svět, kdybychom si dokázaly víc vyjít vstříc? Kdybychom se místo soutěžení nebo odsekávání dokázaly na chvíli zastavit a vidět toho druhého?

Síla maličkostí

Věřím, že laskavost se nikdy neztratí. Že i když se někdy zdá, že chybí, pořád má sílu vracet se zpátky – a šíří se jako vlna.

Stačí úsměv.
Stačí podržet dveře.
Stačí jedno jediné milé slovo.

Jsou to drobnosti, které nestojí nic – a přesto dokážou změnit atmosféru, náladu i vztahy mezi námi. A možná i svět.

My, ženy, máme obrovskou sílu držet při sobě. Už jen proto, že často procházíme podobnými zkušenostmi a dokážeme se v sobě navzájem poznat. Byla by škoda tuhle sílu nevyužít.

A tak bych si přála, aby laskavost mezi námi nezmizela. Abychom si ji chránily, pěstovaly a posílaly dál. Protože ve chvíli, kdy se dokážeme podpořit, máme všechny mnohem lehčí krok. 🌸

„Laskavost nic nestojí, ale může změnit všechno.“