Možná si v sobě neseš víc, než si uvědomuješ.

Máš někdy pocit, že bys měla být už jinde. Klidnější. Vyrovnanější. Dál. Že už bys to měla mít víc srovnané, zvládnuté, pochopené. A přitom se cítíš spíš unavená než nadšená. Přetížená než motivovaná. 

Čím víc se snažíš posunout, tím víc máš pocit, že se v sobě vlastně propadáš.

Možná ale problém není v tobě. Možná se jen snažíš začít nový rok s plnou náručí věcí, které nikdy nebyly uzavřené. Protože skutečný nový začátek nevzniká z tlaku. Ale z uvolnění.

Možná ti nechybí motivace. Možná nejsi líná. Možná nejsi pozadu. Možná v tobě jen ještě neskončil starý rok. A ty se mezitím snažíš vykročit do toho nového… s věcmi, které zůstaly někde napůl cesty.

Když se blíží nový začátek, ale ty máš v nedohlednu konec.

Období konce roku a začátku toho nového má zvláštní energii. Navenek světýlka, shrnutí, plány, výzvy, „nový začátek“. Uvnitř ale mnoho žen cítí pravý opak.

• Únavu, která se nedá dospat.
• Tlak, který nejde ubrat.
• Myšlenky, které neutichají ani ve chvílích, kdy je konečně klid.

Dny jsou krátké, světla málo. V hlavě se hromadí seznamy, nedodělané věci, resty, tiché výčitky.

„Už jsem to měla mít dávno vyřešené.“
„Měla bych být jinde.“
„Musím to konečně dotáhnout.“
„Zase jsem selhala.“

A tak běžíš. Dokončuješ. Přemáháš se. Ne proto, že chceš, ale proto, že nechceš cítit, co v tobě zůstalo otevřené, nedořešené.

Skutečný nový začátek nevzniká z tlaku.
Ale z uvolnění.

Co když si do nového roku neneseš motivaci, ale tíhu?

Velmi často pracuji se ženami, které přicházejí s pocitem, že se nedokážou pohnout z místa. Že nemají energii. Že jsou pořád pozadu. Mají pocit, že nic nestíhají a vše jim jen utíká, protéká mezi prsty.

Když se ale spolu opravdu zastavíme, ukáže se něco úplně jiného. Ne že by jim chyběla síla. Ale že ji váže příliš mnoho nedořešených věcí uvnitř.

Nevyslovené smutky. Staré křivdy. Neuzavřené vztahy. Zklamání ze sebe. Potlačený vztek. Únava z toho být pořád silná. Části sebe, které musely „nějak fungovat“, ale nikdy neměly prostor doznít.

A to všechno si pak nenápadně balíme s sebou dál. Do dalších měsíců. Do dalších cílů. Do dalších „měla bych“.

Možná jen neseš víc, než si uvědomuješ.

Možná nepotřebuješ nový plán.
Možná nepotřebuješ větší disciplínu.
Možná nepotřebuješ víc motivace.
Možná potřebuješ jen MÉNĚ TÍHY.
Protože dokud v sobě neseš staré konce, nové začátky jsou vždycky těžké. Starý vzduch se dýchá hůře než ten nový.

Než na sebe začneš tlačit, že „už bys měla být jinde“,
zastav se. A podívej se, co v tobě zůstalo nedořešené.

Proč je tak důležité věci v sobě uzavírat?

To, co v sobě nemá konec, si neustále bere energii. Tiše, na pozadí, skoro neviditelně.

Je to jako mít v počítači otevřených dvacet oken. Možná o nich nevíš. Ale celý systém je pomalejší, těžší, zahlcenější.

Uzavření neznamená zapomenout. Neznamená vymazat. Neznamená, že to nebolelo.
Uzavření znamená dovolit si cítit, co cítíš. Pojmenovat, co bylo těžké. Přijmout, co nemůžeš změnit. Vrátit si zpět kousky sebe.

A tím se začne uvolňovat prostor. Pro dech. Pro klid. Pro lehkost. Pro nový směr, který už není útěkem, ale vědomou volbou.

Skutečný nový začátek začíná uvnitř tebe.

Nevypadá jako velké rozhodnutí. Ani jako dokonalý plán. Často vypadá jako výdech. Slzy. Přiznání si pravdy. Jako chvíle, kdy si dovolíš říct:
„Tohle bylo na mě moc.“
„Tady něco potřebuje konec – rozseknutí.“

A právě z těchto tichých míst začíná vznikat něco nového. SKUTEČNÉHO. TVÉHO.

Ať už v sobě nosíš cokoliv, dovol si to propustit. A uvidíš, že každý konec, který přijmeš, otevírá prostor pro nový začátek – lehčí, jasnější, opravdovější.