Můj první měsíc po porodu: Co všechno zvládám a jak to dělám

Mateřství je neuvěřitelná cesta plná emocí, lásky a výzev. Jak jsem zjistila během svého prvního měsíce po porodu, být maminkou dvou dětí přináší nové dimenze radosti i únavy. Můj příběh není nijak výjimečný, ale pevně věřím, že se v něm najdou i ostatní maminky. Vždyť kolikrát jsme všechny zažívaly ty samé pocity – nadšení, vyčerpání, nejistotu a nekonečnou lásku? Tento článek je především o tom, jak jsem zvládala své první týdny s novým miminkem a starší dcerou a jak jsem našla rovnováhu mezi mateřstvím, sebou samou a rodinou.

Dny plné výzev

Můj den začíná ve 4 ráno. Miminko se budí s pláčem a neklidem. Má bolesti bříška, což je, jak už mnoho maminek ví, jedna z nejtěžších věcí. Malinká spí jen velmi málo a většinou ji uklidním jen kojením a nošením v náruči. Je těžké, když víte, že vaše dítě trpí a nemůžete hned najít řešení. Tenhle pocit bezmoci mi byl první týdny dost blízký, ale zároveň jsem se učila být trpělivá a vděčná za každý okamžik, kdy se mi podařilo mou holčičku utišit a dát jí pocit bezpečí.

Každé ráno se pak snažím vyprovodit starší dceru do školky. Když mám hodně náročnou noc a spím opravdu jen minimálně, tak se toho ujímá sám manžel. 

Je 8 hodin ráno, já jsem nevyspalá a unavená, ale když vidím východ slunce při cestě s kočárkem, naplňuje mě to zvláštním pocitem klidu. Procházím se okolo cyklostezky, kde kolem mě běhají lidé nebo jedou na kolech. Cítím se tak trochu jako součást tohoto pohybu – i když jdu pomalu svým vlastním tempem, jsem tam s nimi. Jako bych se i já účastnila toho ranního „sportovního klubu“. 

Tyto chvíle jsou pro mě malé vítězství. Je to ten kousek času, kdy se cítím dobře nejen fyzicky, ale i mentálně. Být mezi lidmi, cítit svěží vzduch, pohybovat se, i když jen pomalu, mi pomáhá udržet si energii na celý den.

Odpoledne – kdy začíná ta pravá výzva

Po poledni, někdy okolo 12:30, vyzvedávám dceru ze školky. Zatímco dopoledne je čas na procházku, práci a pokud mi to mé miminko dovolí, tak i krátké odpočinky, odpoledne je pravá zkouška mateřských dovedností. 

Starší dcera má plno energie, chce si hrát, vyžaduje pozornost, a přitom je teď přes léto venku často přes 30 stupňů, což nám venkovní hry znemožňuje. Ale co dělat, když miminko potřebuje kojit a starší dcerka chce, abych jí věnovala plnou pozornost? Nejednou musím třeba při kojení miminka starší dceři utírat zadek – to je pro mě vrchol multitaskingu a zručnosti! Tohle jsou ty momenty, které vás jako matku učí nejen trpělivosti, ale i rychlému přizpůsobení.

Ale i přes všechny tyto výzvy je úžasné vidět, jak má starší dcera přijala roli starší sestry. Má neuvěřitelný smysl pro péči a lásku k miminku. Když ji koupu nebo převlékám, starší dcera je vždy připravená mi podat plenky nebo oblečení. Samozřejmě ji do ničeho nenutím, je to všechno čistě její iniciativa. A jak mě hřeje u srdce, když vidím, jak ráda se stará o svou malou sestru. Uvědomuji si ale, jak důležité je ji zároveň učit, že péče o druhé nesmí být na úkor sebe samé. Snažím se ji od mala vést k tomu, aby si uvědomila, že musí nejprve myslet na své vlastní potřeby, aby byla potom schopná dobře pečovat i o ostatní.

Partnerství a podpora

Můj manžel je v tomto období pro mě neocenitelnou oporou. Starší dceři se často věnuje on – zejména večer, když ji uspává a ráno chystá do školky. Máme takový „noční rituál“, kdy starší dcera často přichází za námi do ložnice do postele a lehá si mezi mne a mého muže. Někdy ji totiž miminko v noci svým pláčem probudí. A můj manžel pak bere starší dcerku zpátky do její postele, kde spolu ještě chvíli čtou nebo si povídají, než usne. Přesto se snažíme, aby starší dcera viděla, že tatínek je tu nejen pro ni, ale i pro mě a pro miminko. To je pro mě velice důležité – aby chápala, že naše rodina funguje jako tým a že si tatínka nemůže „nárokovat“ jen sama pro sebe.

Tyhle společné chvíle s manželem, i když jsou někdy velmi krátké, jsou pro naši rodinu klíčové. Pevně věřím, že právě díky nim vytváříme zdravé základy pro naše vztahy i do budoucna. Jít někdy společně na ranní procházku nebo se společně smát malým věcem je to, co nás udržuje propojené i ve dnech, které jsou opravdu náročné a plné únavy pro oba.

Vděčnost za každodenní okamžiky

Když se ohlédnu za svým prvním měsícem po porodu, uvědomuji si, jak moc mi dal. Připomněl mi:

• že i ve chvílích, kdy jsem úplně vyčerpaná, mám v sobě sílu, o které jsem netušila.
• jak důležité je nejen dávat, ale i brát si chvilky pro sebe – ať už je to ranní procházka nebo pár minut ticha, kdy malinká spí.
• že můj manžel a já jsme tým, který spolu dokáže překonat i ty nejtěžší dny. 

A také mě naučil, že být maminkou dvou dětí není jen o dávání, ale i o tom, jak v těch malých okamžicích získávám zpět něco hlubšího – pocit radosti, lásky a naplnění.

Každý den přináší nové výzvy, nové úkoly, ale zároveň i nové příležitosti růstu jako maminka a jako člověk. Ať už jsem vyčerpaná a nevyspalá, nebo naopak mám radost z toho, jak mé děti rostou a učí se nové věci, vím, že jsem na správné cestě. 

Každá maminka má svůj vlastní příběh, své vlastní výzvy a radosti. Můj příběh není o dokonalosti, ale o snaze najít rovnováhu a přijmout vše, co život přináší – jak to dobré, tak i to náročné.